Rampušák 2015
Dlouhý/krátký nebo dlouhý/dlouhý? Otázku oblečení asi řešil 20.6.2015 ve Štítech nejeden z účastníků cyklomaratonu Rampušák. Předpověď byla všelijaká, slibovala i drobný déšť. Já zvolil dva dresy, jedny dlouhé rukávy a pod dres noviny. Do kapsy vestu. Moje představa byla, že počátečních 7°C panujících ráno ve Štítech, se zvedne na nějakých 14-16°C jak slibovala předpověď. Když ale hned po startu, ještě ve sjezdu do Lanškrouna začaly vzduchem poletovat kapky, velice rychle jsem noviny vyhodil a pokorně oblékl vestu. Nejen že jsem ji do cíle už nesundal, ale ani moc nerozepínal. Letošní Rampušák byl krutý (alespoň pro mne).
Jako vždy přijíždím s dostatečným předstihem, zaregistruji se a chystám se na rozjetí. Získal jsem pocit, že dostatečné rozjetí snižuje pravděpodobnost utavení při postartovním šílenství. Ve Štítech se startuje do kopce a to tepy vyhání dost vysoko. Po dvaceti-třiceti minutách kroužení kolem Štítů se zařadím na start. Jsem jeden z prvních a vybírám si místo u plůtku, který by mi měl usnadnit start. Po chvíli se objevují další a mezi nimi i oranžové dresy. Vyšvihané postavy Kolíkáče a Mlhoše mě ubezpečují, že ani tentokrát je neuvisím. Za Záluží sem přijel i Team Míry Zbuzka. A je tu i kapitán A skupiny Strejda. Startovní prostor se zahustil a v davu je podstatně tepleji.
Dobrý pocit z Mamuta a ze závodu Moravského poháru v Králíkách mi značně zvedl sebevědomí a nepochyboval jsem, že budu bojovat jako lev o přední místa. Dal jsem to najevo i v diskuzi. Teď už jen uvést chvástání do reality.
Moderátor startu začíná odpočítávat vteřiny …, 3, 2, 1, 0 START! Tempo se mi zdá vyšší, ale celkem ho snáším. V závěrečných serpentinách startovního kopce se ale odděluje čelo a já plápolám na konci skupiny. Cestou do Lanškrouna vzniká tak desetičlenná grupa. Sjezd z Laudonu jedu na čele, zdá se mi to bezpečnější. Při vjezdu do Lanškrouna odhazuji noviny a oblékám vestu, dnes to nevypadá na oteplení.
Z Lanškrouna jedem zvlněným terénem k Nepomukům. Snažím se zorganizovat kolotoč, abychom pošetřili síly a neztratili tempo. Nedaří se a je mi vyčítáno, že je to zbytečné úsilí.
Pod Nepomuky začíná stoupání na Hoblovnu, přerušené jen krátkým sjezdem do Vyprachtic. Hned na začátku začínám ztrácet. Není to úplně tak katastrofické, ale je znát, že jsem nejslabší článek. Vidím lehce švihajícího Mlhoše jak mizí v dálce a tiše závidím. Já se soustřeďuji na boj o udržení ve skupině. Celkem se mi to daří, na Hoblovně jsem v kontaktu. Vzniká přibližně čtyř-pětičlenná skupina.
Společně sjíždíme do Jablonného. Začíná mrholit, občas jemný deštík. Teploty pod 10°C, žádné palermo, ale dá se to snést. Při zpětném pohledu myslím, že zde začal pro mě kritický úsek. Trasa vede nahoru – dolu. Žádné velké a zásadní kopce a tak se stále tlačí na pilu, alespoň z mého pohledu. Abych se udržel v dobré skupině zatínám zuby a jedu co to dá. Na začátku stoupání na Luisino údolí mám průměrnou rychlost lehce přes 29km/h a začínám za to krutě platit. Nohy ztuhly a sotva se točí. Všichni mi postupně odjíždí a zůstávám sám. Dost to bolí. Těsně před vrcholem Luisina údolí jsem dojet dosti velkou skupinou, ale ani se nezkouším hákovat. Jsem úplně odvařený, potřebuji si orazit. Na vrcholu jeden ze skupiny zastavuje a jak jej míjím, vidím, že má něco na noze – kliku. Jestli ji ulomil, nebo povolilo spojení, nevím.
Sjíždím do Deštného sám. Sjezd je technický a moc nešlapu, nohy jsou studené, chodidla zmrzlá. V Deštném je 7°C, jsem mokrý, prochladlý kupodivu nejsem. Nohy jsou ale ztuhlé a v následujícím stoupání na Šerlich dostanou pořádně zabrat. Moc mi to nejede. Sotva točím nohama. Pověstné šerlišské mušky zde tentokrát nejsou. Asi jediné plus dnešního dne.
Stoupání na Šerlich jedu 22 minut a přesto jsem se moc nezahřál. Na vrcholu je 8°C, moc se zde nezdržuji. Sním půlku rohlíku, kolečko salámu a hned se spouštím do Orlického Záhoří. Dva soupeře, kteří zde už byli tu nechávám, myslím, že si mě bez problému dojedou. Potřebuji si ve sjezdu trochu odpočinout a nechci se přizpůsobovat cizímu tempu. Šlapu jen tak, abych točil nohama a moc neprochladl. Pod kopcem už vykukuje slunce a já doufám, že mě ohřeje. Zatím je ale dost zubaté.
Téměř až k odbočce na Komáří vrch jedu sám. Kousek před odbočkou mě dojede tříčlenná skupina. Zkusím jí háknout s vědomím, že pod Komářím vrchem je nechám jet. Hned za odbočkou z hlavní silnice mi skupina odjíždí a já se nesnažím viset. Jsem na tom dost mizerně, nohy tuhé, únava veliká. V tomto rozpoložení vydržím až do Mladkova. Občas mě někdo dojede, já mu visím v háku a společně dojedeme dalšího, abych v nejbližším kopci zase odpadal.
Naštěstí se začíná trochu oteplovat. Stoupání na Adama je kruté a bolí. Sjezd si ještě pamatuji z minulého týdne a jde mi to v něm dobře. Na bufetu si dám kousek pomeranče a vyrážím dál. Úsek do Králík a pod Vysoký potok. Mám kliku, dojede mě jeden, který jede příjemné tempo. Rychleji než já, ale zase ne tolik, abych si nemohl v háku odpočinout. Vezu se za ním až do Králik. Mám trochu výčitky, že nestřídám, ale protože on sám stále táhne a nenaznačuje, že by chtěl vystřídat, jen se vezu. Na špici vlezu až za kde potáhnu špici ve sjezdu skoro až pod Vysoký potok.
Odbočka z hlavní a už to začíná. Svého spolubojovníka nechávám jet a snažím se najít si tempo, které mě nebude moc bolet. To ale ve stoupání na Sv.Trojci to moc nejde. Rozbitý asfalt a dost ostrý sklon nedopřejí oddechu. Zůstávám osamocen, parťák z Mladkova je už hodný kus přede mnou. A v ještě větší dálce vidím dalšího samotáře.
Jak začne sklon kopce přitvrzovat, začíná se vzdálenost mezi mnou a soupeři přede mnou zmenšovat. Opět došlo k tomu samému co minulý rok: v závěrečném prudkém kopci nohy zázračně ožily a začaly makat. V jednu chvíli jsme se sjeli všichni tři, když tu zničeho nic, přilítl zezadu nějaký závodník. Jel pěkné tempo a já se rozhodl, že ho zkusím uviset. Musel jsem zabrat, ale šlo to. Nechápal jsem co se děje. Ještě před hodinou jsem byl chcíplina a teď závodím v nejprudším úseku závodu!
Sklon povolil a rozbitý asfalt přešel do nového povrchu. Závodník zvýšil tempo a já v háku za ním. Švihá pěkně, ale já mu stačím. Kousek před vrcholem zjišťuji, že jsme už sami dva. Do sjezdu jdeme společně. Je na něm vidět, že tenhle kopec zná a proto se před něj necpu.
Moravský Karlov a nájezd na hlavní silnici do Štítů. Vzorně spolupracujeme a jedem co to dá. Zpětně mi Polar ukazuje, že jsme měli AVS 37km/h. Škoda, že jsem se zmátořil až na posledních dvacet kilometrů 🙁
Závěrečný kopec, tentokrát jsem se rozhodl nespurtovat, nechtěl jsem porazit spolubojovníka z posledního úseku. Dnes jsem přežíval jen díky několika soupeřům, kteří mě tahali mezi Komářím vrchem a Králíkama. Bez nich bych byl někde hóóódně vzadu.
Cílem projíždíme bok po boku. Ironií osudu jsem ho stejně předjel o 0,1s.
Letošní Rampušák byl pro mě hodně krutý. Přepálené tempo mě utavilo a od Luisina údolí jsem za to krutě platil. Taktika z mého příspěvku v diskuzi se zbortila a zůstal jen boj o přežití. Možná to chce víc odvahy zavčas vystoupit ze skupiny, než se tam zuby-nehty držet.