Teplice 9.8.2014
Bylo krušno v Krušných horách na Krušnotonu
Start Krušnotonu 2014
Budík zvoní v 3:25, dopřeji si ještě sladkých pět minut a o půl čtvrté vylézám z postele. Rychlá snídaně a pak autem čtyřicet kilometrů na vlak do Prahy, kde mě podle plánu bude čekat Igor. Společně pak vyrazíme na závěrečný cyklomaraton ze série 53×11.
Náš plán klapl do posledního detailu a po osmé hodině jsme v Teplicích a zaprezentováni. Jedinou odchylkou byl Hraboš, který jel s námi nejen v autě z Prahy, ale také celého Krušnotona. Budoucnost měla ukázat, že tato odchylka měla výrazně plusovou hodnotu 🙂
Při pohledu do sáčku, který jsme obdrželi při prezentaci, jsem byl trochu zaražen: jak organizátoři zjistili, že si neholím nohy? A proč si je mám holit? Tyhle úvahy se mi honily hlavou nad holítkem od pořadatelů. Na jejich rozvíjení ale není čas, je třeba se připravit na nadcházející klání.
Naplnit bidony, zkontrolovat kolo, připevnit startovací číslo, nacpat kapsy, krátké rozjetí, vysypat písek a postavit se na start. Posloucháme moderátora, který nám krátí čas zbývající do desáté hodiny, což je hodina startu.
Dočkali jsme se a už projíždíme branou a vyrážíme vstříc osudu a téměř sto devadesáti kilometrům. Pro mě je oboje neznámé. Krušnotona jsem ještě nikdy nejel.
Než se vyjede z města, je čelo b
alíku brzděno zaváděcím vozidlem, které ale jede dost pomalu. Balík se neustále natahuje a smršťuje a prudké dobržďování vytváří nebezpečné situace. Možná by bylo lepší jet rychleji, aby se balík více natáhl.
Po zdlouhavém úvodu, který má být součástí vypravování, je tu stať mého reportu. Jenže co napsat, když si sice pamatuji některé momenty, ale už je neumím zařadit na odpovídající místo? Takže jen nesouvislé postřehy.
Po ostrém startu klasické spurtování a brždění, než se každý dostane na místo, které mu přísluší. Já si hlavně hlídám Igora, abychom se v tomto mumraji nepoztráceli. Začátek je rychlý, první kopec by měl přijít kolem dvacátého druhého kilometru. Tam se v nejhorším sjedeme. Obavy jsou zbytečné. Do tohoto kopce (Komáří vížka?) najíždíme společně a společně ho i zdoláváme. Je to první kopec a já mám ještě sil na rozdávání. I když procenta stoupání jsou značná (17%), nohy se krásně točí. Převod 34×25 musí stačit, nic jiného nemám.
Počáteční euforie mi moc dlouho nevydrží. Kopec je dlouhý a lehkost točení zůstala na jeho začátku. Zbyla jen dřina, rychlost jen o málo vyšší než pádová a kadence 50-60 ot. A takto to bylo až do konce ve všech kopcích – dřina a bolest. Co bylo ale velmi pozitivní, že to bolelo, ale stále jelo, i když jen pomalu. Krize na mě přicházely spíše ve zvlněném terénu, kde se jelo vyšší (já říkám závodní) intenzitou. To jsem moc nezvládal.
Já, Igor a Hraboš tvoříme orange jádro, na které se nabalují okolní korálky. Někdo přijede, někdo odjede. Igor jede jako zkušený maratonec – jeho tempo je konstantní. Hraboš nám v autě vyprávěl pohádku jak je marný, ale tady, na Rhodosu, skáče jako divý (Hic Rhodus, hic salta). Hýří energií na čele skupiny a tahá k neutahání. Skoro bych řekl, že až plýtvá silami, ale asi si to může dovolit.
Do kopce to bylo stále stejné – bolest a lámání klik. Co jsem si ale užíval, byly sjezdy. Do Dubí luxusní asfalt, rychlost stále přes 60 km/h. Dvakrát do Litvínova jsem se taky krásně svezl. Kvalitní povrch a serpentiny. Při prvním průjezdu jsem trochu podřimoval a do dvou zatáček jsem se tak tak vešel. Zatrnulo mi a v dalších sjezdech jsem byl už opatrnější. Na Hraboše jsem ale neměl. Ten když zasedl na rám, byl jak raketa. Bez šlapaní jsem mu v háku neuvisel.
Opustili jsme Krušné hory a přejeli do Středohoří. Tady bylo už jen pár krátkých „brdků“ za které jsem organizátory proklínal. Kilometry přibývaly a síly ubývaly a stojky v závěru už dost bolely. Nicméně, poslední kopec jsme překonali a zbývalo už „jen“ dojet do cíle. Jako skupina spolupracujeme. Nezdolný Igor vkládá dlouhé špice a neúnavně tahá. Hraboš má také dost sil, i když jej postihla krátká krize, kterou naštěstí překonal. Já se snažil odvést svůj díl práce, ale byl dost malý. No, alespoň jsem visel a neodpadal. To je největší pokrok oproti předcházejícím maratonům.
Každé trápení jednou skončí, i to naše. Jsou tu Teplice, stadion a CÍL. Bylo to dost těžké, ale dali jsme to.
Krušnoton patří skutečně k tomu nejtěžšímu, co jsem jel. Zároveň je to krásný závod. A perfektně organizačně zajištěný. Tolik regulovčíků na trati se hned tak nevidí (to není kritika ostatních cyklomaratonů!). Jako příklad za mnohé bych zmínil zabezpečení na kruháči při průjezde Litvínovem. Na bufetech jídlo, pití a milá obsluha. V cíli jídlo a sprchy.
Do cíle jsme dorazili před 18:00 a za dvě hodiny mi jel vlak z Prahy. K mé lítosti jsem nemohl posedět a pokecat s ostatními. S Igorem a Hrabošem jsme se rozloučili a vyrazili na zpáteční cestu. Vlak jsem stihl a ve zdraví dorazil domů. V 23:30 jsem byl v posteli, dál si už nic nepamatuji…