Letošní Krušnoton by se skutečně dal nazvat jako Peklo severu. Jelo se na severu a minimálně horko jako v pekle bylo. Jestli to „peklo“ způsobovalo i něco jiného než počasí, uvidíte na profilu trasy 🙂
Oproti první účasti v r. 2014, kdy jsem jel střední trasu 180 km, vybírám pro druhou účast trasu dlouhou – 250 km. Výzva je výzva.
Pro cestu do Teplic volím pátek 7.8.2015 a jako dopravní prostředek vlaky ČD. Nemůžu proti nim nic namítat. Oproti době, kdy jsem s nimi jezdil na montáže se výrazně zlepšily. Rezervace místa pro kolo fungovala, vagóny klimatizované, odjezd a příjezd podle jízdního řádu.
Ubytování jsem měl zajištěné v hotelu Almond v Teplicích, nedaleko sportovní haly. Bylo slušné a kolo jsem mohl mít na pokoji. Co více si přát!
Krupská ulice, 8. 8. 2015 7:00 hod – start dlouhé trasy Krušnotona. Cestou na start potkávám Jiruse. Prohodíme pár slov, najdeme místo, kde vysypeme přebytečnou zátěž a jdeme obsadit startovací pozice. On jde do první lajny, já spíše do zadní poloviny startovního pole. Každý podle předpokládaného umístění 🙂 Na cestě k první lajně se ještě kolem protáhne Snílek. Před vlastním odstartováním stihnu prohodit pár slov s Lenkou Bartošovou, s kterou občas jezdí Strejda. Plánuje jet na limit, což nakonec dodrží. Dlouhou trasu objela v limitu a mám dojem, že na samotku! Její morál má můj velký obdiv.
Předpověď počasí slibuje na dnešní den teplotní maxima, něco kolem +36° C. Vzhledem k tomu plánuji zastávky na všech dostupných bufetech, důsledně pít a polévat se vodou kdykoliv to půjde. Je to můj vyzkoušený způsob jízdy v letních vedrech, který jsem piloval v červencových horkých dnech. Pořadatelé pro to vytvořili vyhovující podmínky, protože ke stávajícím bufetům přidali další dva „vodní“ bufety. Možnost doplnit vodu je tak zhruba každých 30 – 40 km.
Tolik asi tak k tomu, co se dělo před startem na ulici a v mé hlavě.
Moderátor odpočítává poslední vteřiny a je odstartováno. Výjezd z města je bržděný zaváděcím vozidlem, klasické natahování a smršťování balíku na křižovatkách. Zatím je chládek a jede se v klidu. Z délky a očekávaného počasí mají všichni respekt a moc se nedivočí. Jinak si neumím vysvětlit, že ještě po 40-ti minutách vidím čelo balíku. K definitivnímu dělení dochází v kopci před Neznabohy, motají se kolem nás doprovodné vozy na čele s autem LAWI a snaží se nás na úzké silničce předjet. Čelo asi ještě nebylo daleko.
V kopci na Neznabohy dochází k vytvoření mé „mateřské“ skupiny. Je nás plus mínus patnáct lidí. Skupina se v kopcích natahuje a trhá, ve sjezdech zase sjíždí dohromady. Bohužel ale moc nespolupracuje. Někdo tahá moc, někdo málo, n
ení v tom řád. Úsek do Jílového je jako dělaný pro kolotoč, ale skoro nikdo ho neumí a i klasická lajna dost drhne.
V Jílovém začíná stoupání 1. kategorie na Sněžník s prvním bufetem. Pořadatelé na Krušnotonu mají jedinečnou věc: zásadní kopce jsou značeny. Mají označeny začátky, na každém kilometru kopce je cedule se zbývajícími kilometry na vrchol a označený je i vlastní vrchol stoupání. Perfektní věc pro neznalé terénu. To je služba pro závodníky na jiných maratonech nevídaná! Usnadňuje to orientaci při závodě, hlavně označení vrcholu, protože některé kopce mají „falešné vrcholy“ 🙂
Z „mateřské“ skupiny jsem vypadl v dlouhém sjezdu, několik kilometrů před začátkem stoupání na Komárku. Ve sjezdu, při rychlosti kolem 65 km/h se z mého kola ozval velmi nepříjemný zvuk, něco jako když drhne přehazovačka o výplet. Co nejrychleji jsem zastavil a prohlížel celé kolo. Nikde nic podezřelého. Mezitím kolem prolétla celá skupina a náskok, který jsem si ve sjezdu vybudoval, byl pryč. Místo toho jsem měl sekeru 🙁
Do Krupky se snažím jet tempo, abych se dostal zpátky do skupiny. Při zpětném pohledu to asi byla chyba. Proti skupině jsem moc šancí neměl. Moje ztráta mohla být jen pár minut. Ve stoupání na Komárku jsem si mohl docvaknout tak jako tak. I kdybych se do skupiny dostal, ti lepší by mi v kopci ujeli a ostatní bych si mohl sjet, protože bych nebyl vyždímaný sjížděním na rovině, které stejně k ničemu nebylo.
Komárku jsem jel bez potíží svým tempem. Zatím žádné problémy. Na vrcholu doplňuji vodu, polévám hlavu, už je teplo.
Cesta na Cínovec je časovka, jedu sám a snažím se trochu orazit si. Zpříjemněním je nudapláž u vody, kolem které projíždím. Protože už jedu v háku, nemám moc času na prohlížení, možná jsem se spletl a žádná nudapláž tam nebyla.
Cínovec, bufet, voda do bidonu a na hlavu a luxusní sjezd do Dubí. Na začátku jsem byl mokrý jako vodník, dole v Dubí suchý jako troud. Ve sjezdu se jelo 60 – 70 km/h a v tom horku se suší oblečení rychle.
Další kopec je Mikulov a pak zvlněný terén na Fláje. Z toho kopce si už moc nepamatuji. Jen to, že už bolel a moc dobře se mi nejel, začínal jsem trpět. S někým jsem do něj najížděl, ale pak jsem odpadl. 
Začíná mě dojíždět některá z kratších tras, hlavně v úseku před Fláji. Brzy mám příležitost jet v jedné skupině s Kaprem & spol. Je to příjemné povzbuzení, ale musím šetřit síly. V háku to celkem šlo a k bufetu už moc kopců nebylo. Já na bufetu bufetím a oni po vzoru pitstopů ve Formuli 1 bleskově natankují a valí dál. Liji vodu na hlavu, do bidonu, do žaludku. Nějaký meloun, palačinka.
Projíždím časomírou a zahajuji „Giro Lanutti“, 40-ti kilometrový okruh, který začíná a končí na Flájích. Po druhé se k nim přijíždí stoupáním Dlouhá Louka.
Od bufetu odjíždím sám, vychutnávám si sprchu u přehrady, která je velmi osvěžující. Za chvíli mě dojede grupa s ředitelem Šlapek. První, na co se Kolíkáč ptá, jestli mám všechno. Kromě sil v nohách mi nic nechybí. Na jednom horizontu trochu ztrácím a hned je tu pomocná ruka, která mě popostrčí do milosrdného háku. Prý tak alespoň chvíli jel dlouhou trasu.
Jsme v Klínech a začíná sjezd do Litvínova. Rychlý a docela technický sjezd po kvalitním afaltu. Až na jednu zatáčku, kde jsem byl trochu delší, není žádný problém.
V kopcích je počasí ještě příjemné, ale vjezd do Litvínova je jako vjet to rozpálené trouby během pečení vánočního cukroví. Sálavé horko se na nás valí ze všech stran. Polévám se vodou z bidonu, být o trochu teplejší, začne pálit.
Průjezd Litvínovem je zajištěn pořadateli jak na Tour de France. Na kruháčích policisté a pořadatelé. Všude máme přednost.
Za Litvínovem je Lom a pak odbočka na Dlouhou Louku. Těžký kopec. Stoupání na Mikulov a úsek na Fláje mi vzaly dost sil, už se mi nejede moc komfortně. Visím za skupinou s Kolíkáčem až k odbočce na Dlouhou Louku a hned vystupuji. Loučím se s Kolíkáčem a hledám své tempo a svůj rytmus, což se mi daří. Kopec mi dává zabrat, ale zvládám ho bez potíží. Bohužel, ale pomaleji než ostatní. Budu na tom muset pro příští rok zapracovat.
Předjíždí mě motorkář. Za chvíli ho vidím u krajnice, jak rozdává otevřené lahve s vodu. S jásavými díky si jednu beru. Něco liji do krku, něco na hlavu, za krk, po těle. Další „vodní“ bufet je v místě, kde se kopce povolí. Opět teče voda do mě i na mě.
Závěr Dlouhé Louky je dost tvrdý, ale dávám ho. V porovnání s Pražskou boudou na Krakonošovi minulý týden, mi tady všechny kopce připadají lehké. Tomu se říká relativismus 🙂
Opět je tu zvlněný terén. Dojíždí mě Mlhoš a poskytuje mi milosrdný hák, ve kterém mě doveze až na druhý bufet na Flájích. To sportovní ředitel Šlapek vymyslel dobře – na kritických místech domestici pro podporu outsidera. Jakou podporu teprve musí mít lídři!!!
Mlhoš mě odtáhne až na bufet a pomáhá mi překonat psychickou krizi, kdy ho posílám pryč a chci jet sám.
Na bufetu Fláje II. se trochu porovnám, snažím se odpočinout si. Odjíždím od bufetu sám, ale hned v prvním stoupání mě dojede parťák, se kterým strávím zbytek. Pro mě to už moc optimistické není. Mám energii na to, abych visel v háku, ale na tahání špice už ne.
Druhý průjezd Litvínovem a odbočka směr České středohoří. Trochu jsem si orazil a ve šlapavém sjezdu jdu na špici, abych taky odvedl trochu práce. Chvíli na to nás dojede dvojice mladých „draků“, kteří mají očividně sil dost. Jdeme jim do háku a nepleteme se jim zbytečně do řemesla. Jde jim to dobře. Protáhnou nás kolem značky „Cíl 50 km“ a otevřenou krajinou, kde slunce nemilosrdně peče.
Před posledním bufetem mi celá skupina odjíždí, začínají se ozývat křeče. Až do cíle to už bude jen časovka. Na bufetu se opět namáčím, jak to jen jde. Plním bidony a vyrážím na poslední část z 250 km trasy. Čeká mě Lukov. Z loňska jsem si zafixoval, že u cedule na začátku obce budu mít to nejhorší za sebou, ale pletl jsem se. Ještě mě čekaly dvě další stojky. Za cedulí stál pán s lahví vody a velice ochotně mě polil. Připadal jsem si jak na Giru 🙂
Lukov hodně bolel. Kadence už nic moc, ale jedu. Pravá muka mě čekají v posledním kopci v Milešově. Po nájezdu na hlavní dostanu otevřenou láhev s vodu, kterou potká osud těch předcházejících – něco do krku, něco za krk.
Problémy přicházejí po pár metrech v podobě křečí. V sedle, ze sedla, vše jedno, je to už druhá vlna křečí. První vlnu před bufetem jsem ještě rozhýbal, ale to se mi teď nedaří. Musím zastavit. Jsem ale příjemně překvapen. Stačí, když se postavím oběma nohama na pevnou zem a za chvíli mohu jet dál. Netrvalo to ani minutu.
V kopci mě dojede dvojice z krátké, ale nejsem schopen akceptovat jejich tempo. Škoda, tohle je poslední kopec a do cíle zbývá 20 km víceméně po rovině, kde by se hák velmi hodil.
Těch dvacet kilometrů dojíždím na samotku. Ještě dojedu odpadlíka z krátké, ale je marný. Nechytá se, ani když trochu zpomalím.
Jsou tu Teplice, konečně! Je to z kopce a tak se do toho mohu opřít. Jde to. Poslední odbočka do cílové rovinky. Znovu cítím, že přicházejí křeče. To už musím vydržet! Je tu cíl. Pokračuji k pořadatelům, kteří mi odebírají čip a naposledy mi polévají hlavu vodou. Už nemusím nikam jet! Rafly mě křeče a sotva stojím na nohou.
Profil trasy 250 km
Jako mátoha projíždím kolem podia, mířím ke stolu, kde vidím Šlapky. Vzájemné gratulace k přežití, sdělování největších dojmů. Jako opilec sedím za stolem a hlavou mám položenou na desce. Snažím se dát se trochu dohromady. Chvíli trvá, než si tělo uvědomí, že už se nemusí namáhat. Už je to za mnou.
Na závěr musím pochválit organizátory. Trasa perfektně zajištěná, na bufetech ochotní a trpěliví lid
é pro které to celodenní stání v horku také muselo být namáhavé. Hlavně musím vyzdvihnout operativnost s jakou organizátoři zareagovali na tropická vedra. Vody bylo všude dost, „vodní“ bufety i motorkáři s vodou byl velmi dobrý nápad.
Letošní ročník Krušnotonu byl extrémní. Jsem rád, že jsem ho ve zdraví přežil a ještě radši, že jsem se ho zúčastnil.