Jaroměřice nad Rokytnou
Trochu divný název ukazuje na teplé kraje, kam na jaře míří spousta cyklistů najet nějaké kilometry. Pro mě (a nejen pro mě) je symbolem najíždění Jižní Morava. Před mnoha lety přišel s myšlenkou objemových soustředění Jura. Já měl štěstí, že jsem byl u toho.
Letos je to už nevím pokolikáté, kdy na silnicích Jižní Moravy prohání orange balík.
Ještě mě pálí stehna, zadek bolí, záda v křeči, když začínám psát tyto řádky. Nicméně je už konec. Poslední trénink soustředění jsem přežil i když to bylo krušné.
Začalo to první dubnový víkend. Přijel jsem v pátek 1.4.2016 do obce Dyje u Znojma, kde jsme měli ubytování. Sobotní švih jsem tak nějak nepopsal, snad na něj někdy dojde. Začnu od konce, posledním dnem.
Objížděči republiky, kteří na soustředění přijeli z Prahy po vlastní ose, se po vlastní ose zase vrací. Měl jsem na výběr: buď jet kousek s nim a pak se vrátit, nebo s ostatními dát něco malého kolem Znojma. Chtěl jsem najet nějaké kilometry, proto jsem volil variantu dělat doprovod objížděčům. Optimismus mi kalil fakt, že zpátky pojedu sám a proti větru. Nicméně, zvítězila touha „nachrtit“ několik dalších kilometrů a proto jsem se vydal na pouť, v jejímž závěru mě mělo čekat jen utrpení, samota, dřina a bolest.
Vyrazili jsme ráno, ještě bylo chladno, ale obloha slibovala pěkný den. U vědomí, že zpět pojedu sám a proti větru, jsem se zašíval co to šlo. Ne všichni byli tak „rozumní“ a tak tahali špice, díky. Doubrou práci odváděli Kolíkáč s Mlhošem. Silou a energií oplýval Turista, jehož jméno je vyložený protimluv vzhledem k jeho výkonnosti. Občas někdo na špici zapomněl na nás vzadu a pak to vypadalo, jako bychom sjížděli uprchlíky. Kolíkáč to párkrát peprně komentoval.
Vranovský přehrada – předcházející den
Za zmínku stojí výkon Piráta. Zdálo se mi, že zpočátku dost hýřil (=plýtval) energií, ale po pár kilometrech mu začala chybět. Nicméně jeho vůle je obdivuhodná, protože dojel až do plánovaného Havl.Brodu. Musel dost trpět. Jestli vydrží a najede ještě pár kilometrů a získá nějaké zkušenosti, na maratonech o něm ještě uslyšíme 🙂
Bítov – předcházející den
Kamenice, kde jsem se rozloučil a vydal se na zpáteční, cca 73 km dlouhou cestu. Z Kamenice to hned stoupalo a vítr samozřejmě dul proti. Věděl jsem, že proti větru je lepší „šlapat hlavou“ než nohama. Nasadil jsem „rozvážné“ tempo a šetřil jsem. Dvacet kilometrů do Třebíče jsem jel hodinu. Je to stále nahoru a dolů, klasický profil na Vysočině. Žádný velký zásadní kopec, ale spousta malých horizontů, krásný příklad že, „Tisíckrát nic umořilo osla.“ A osel tedy umořený už byl! Do Třebíče sice sjezd, ale z Třebíče kopec. Měl jsem toho dost a uvítal jsem kousek za městem benzínku, kde jsem si dal kafe, fidorku a kolu. Trochu jsem si orazil a pak po hlavní silnici pokračoval. Nesměl jsem minut odbočku na Ratibořice. Neminul jsem a pokračoval až do Jaroměřic na Rokytkou. Objel jsem si město, prohlédl ze všech stran zámek a když jsem našel cestu, vyrazil jsem na Jevišovice.
Kopců trochu ubylo a já se začal cítit lépe. Nohy zase poslušně tahaly a i proti větru se jelo příjemněji. Cesta ubíhala a já už přejížděl hlavní tah Znojmo – Brno. Sjezd do Dyje, kde na mě čekalo moje milované auto. Vezmu to kolem našeho ubytování, abych se ujistil, jestli tu jsem ze Šlapek skutečně poslední. Je to tak, brána zavřená, parkoviště prázdné.
Zbývá už jen to poslední – převléknout se, sbalit kolo a vyrazit autem domů. Protivítr ani kopce mě už netrápí! 🙂