Je neděle ráno 14.8.2016 a já sedím ve vlaku z Teplic do Prahy. Před nějakými necelými osmačtyřiceti hodinami jsem seděl také ve vlaku, ale v opačném směru – z Prahy do Teplic.Železniční trať vede přes Ústí n. Labem. Před vjezdem na ústecké nádraží jsem si uvědomil, že jedu po trase, kterou jsem už v letošním roce absolvoval – byla to nezapomenutelná jarní akce „Rytířov“. První dvoukilo v sezoně. A já jedu na maratón, který asi bude posledním dvoukilem v roce. Skoro to vybízí k filozofickým úvahám – první a poslední se setkávají, věčný koloběh cyklistického života atd. Začátek, otvírák sezóny se mi vybavuje a upozorňuje mě na to, co bude společné se „zavírákem“ sezony: utrpení v kopcích. Zatím co na Rytířově to byl jen jeden kopec, na Krušnotonu jich bude víc.
Konec filosofování a vzpomínání na jaro. Je léto a já mám za sebou závěrečný cyklomaratón. Jak to tedy o tom víkendu bylo?
Loňský model cesty vlakem s přespáním v Almondu se mi osvědčil a aplikoval jsem ho i letos. V pátek 12. 6. cesta vlakem do Teplic, kde jsem kolem 15. hodiny. Zbývá mi i čas na procházku Teplicemi. U prezentace mi udělá radost setkání s Jirusem & comp (rodinou). Pocit osamělého bojovníka, který jsem měl celou cestu sotva jsem opustil domov, zmizel. Už tu nejsem sám. Probereme ubytování, plány, pocity. Najednou se cítím součástí něčeho většího, i když viditelné to bude jen na startu a v cíli. Jirus a Dreamer, kteří také jedou dlouhou, to je podstatně vyšší level 🙂
Rozloučíme se a já se jdu courat po Teplicích. Projdu si ulici Krupskou, kde za cca 15 hodin budu stát na startu. Pořadatele už připravili startovací bránu, plůtky, transparenty. Začínám pociťovat mrazení v zádech a určitou nervozitu jak to bude zítra.
Soupeři si obhlížejí prostor startu
O Teplicích jsem věděl, že je to oblíbené město oblíbené u arabů a tak jsem se rozhlížel, kdy nějaké uvidím. A dočkal jsem se. Araba bych asi normálně nepoznal, ale jeho manželku bez problému. Postava, ze které škvírou v nikábu koukají jen oči je nepřehlednutelná. I když to možná zní urážlivě, jediné, co mě napadá je slovo bubák. Konec konců, když jsme si jako děti hrávaly na bubáky, vypadali jsme podobně, akorát naše prostěradla byla bílá 🙂 V Teplicích nebyla vzácnost vidět rozdílnou dvojici: chlap v šortkách a tričku s krátkým rukávem a 1-2 kroky za ním postava v černém habitu od hlavy až k patě. Zajímavé!
No, omlouvám se za odbočení od cyklistiky, ale nadalo mi to 🙂
Dokončil jsem courání Teplicemi a vydal se zpět na hotel a zahájil přípravy na den D.
TO BE CONTINUED…