Přípravná fáze už proběhla v pátek a nyní nastává hlavní dějství dramatu o 250 krátkých částech.
Sobota
Příhodu na odchodu z hotelu na start jsem už popsal v první části. Start v 7:00 v Krupské ulici.
Krupská ulice
Maratonci na start moc nepospíchají. Jsem tam 15 minut předem a nikde nikdo, skoro. Je to rozdíl oproti Krakonošovi, kde jsem 20 minut před startem měl místo až v druhé polovině startovního pole. Dle mého názoru je to způsobeno oddělením dlouhé od kratších tras. Maratonci jsou přeci jen rozvážnější a na vše jsou s klidem 🙂
Letos to bylo i dobře vidět po startu. Nemám rád jízdu za zaváděcím autem. Balíku to na klidu nepřidá, tlačenice je pořád. Z Krupské vyrážíme za zvuků „Dobytí ráje“ poklidným tempem. Není tady to časté dojíždění ze zadu, kdy ti, co v kopci odpadnou, se z kopce nebo na rovině nacpou zase dopředu. Většina z nás, co jsme tady, známe své místo jak v balíku, tak ve výsledkové listině.
Letos jedu s předsevzetím zbytečně se negumovat na začátku a pokud možno, ani zbytečně netahat během závodu. Mám v úmyslu vydržet někam k Fibichu. Pod tím táhlým stoupáním si vystoupím, tam už to nemá smysl. Z Fibichu se sjíždí pod první skutečný kopec – Neznabohy – , kde stejně vypadnu z balíku. Lepší bude pošetřit síly. Je nás víc, co takhle přemýšlíme. Sjezd z Fibichu, vezu se, Neznabohy visím a přežívám. Ve sjezdu si skupinu dojedu. Do Jílového ve skupině a v háku. Na špici jen propagačně ukázat oranžový dres.
Stoupání na Sněžník ukazuje moji „formu“. Zase jdou všichni přese mě. Nahoře se zastavují na bufetu, moje skupina mi foukla. Ve spolupráci s dalšími ji docvaknu a zase se vezu 🙂
Startovní číslo na sedlovce se mi líbí. Jen mohlo být o něco užší.
Úseky na hřebenech jsou náročné. Zvlněný terén, hrubý asfalt a nepříjemný vítr doplněny teplotou kolem 8-10 stupňů. Tady dostávám zabrat stejně jako v kopci.
Popisovat další kopce nemá moc smysl. Je to stále stejné: jsem pomalý a všichni mě předjíždějí.
Bufet na Cínovci – nalívám se Coca-colu, přijde mi k chuti. Sjezd do Dubí je pomalejší než vloni. Jedeme kolem 70 km/h, vloni to bylo kolem pětasedmdesáti. V Dubí nás dojíždí krátká, ale jsou na nás moc rychlí. Nohy jsou po sjezdu zmrzlé a než se roztočí, chvíli to trvá. Něco pojíme, aby byly síly na další stoupání, kterým je Hrob – Nové Město. Název počáteční obce je dosti výřečný – Nomen omen. Na vrcholu ztrácím Jirku Maška, se kterým jsem se potkal na Krakonošovi. Jeli jsme spolu z Teplic a drželi jsme se společně ve skupině, ale tady ho přepadla nějaká krize. Já se chytl skupiny, která se tu dává dohromady a jedu s nimi.
Až na první Fláje paráda! Zašitý ve skupině a stále kolem 35-40km/h. A i kdyby se skupina měla zastavit, na špici nevlezu! Byli to závodníci z nejkratší, tak ať makají, já tudy budu muset jet ještě jednou a to už pojedu asi sám a budu mít v nohách Dlouhou Louku. Na bufet na Flájích dojíždím v pohodě. Doplním bidony, a jedu dál. Nejdřív dolů a pak nahoru k přehradě. Jede se zvlněným terénem až do Klínů. Konečně sjezd do Litvínova.
Bufet Cínovec
Je tu nový asfalt. Trochu se bojím, jestli není moc nový a jak bude kolo držet v zatáčkách. Po pár zatáčkách nabírám jistotu a sjezd si užívám. Kromě jedné pravotočivé zatáčky tu není moc záludných míst.
Litvínov, kruhák. Začíná příprava na Dlouhou Louku. Poslední velké stoupání. Začíná už výjezdem z Loučné, kde je takový malý testovací hrbek. Odbočka z hlavní vlevo a už to začíná. Vím co mě čeká a tak stahuji kalhoty i když k brodu je ještě daleko. Dost tvrdé stupání. Letos jej jedu už podruhé. Poprvé to bylo na závodě Litvínov – Lesná, na začátku července.
Nezbytný rozpis
První část je tvrdá, ale snesitelná. Neznám sklon v procentech, ale bude jich asi dost, ale zase ne tolik, aby se nedalo jet v sedle. Druhá část je horší. V sedle už musím lámat kliky a ze sedla se o levé stehno pokouší křeč. Nic veselého. Střídám styly, míjím kostel a za chvíli jsem nahoře. Tím ale utrpění nekončí.
Nadchází úsek s druhým průjezdem kolem Flájí k bufetu. Jedu sám a není to nic veselého. Nohy totálně posekané a tak jen točím nohama, abych se přesunul k bufetu a dokončil Giro Lanutti. Na bufetu se trochu zdržím, naleji se Coca-colou, sním meloun, doplním bidony a vyrážím směr Klíny a k vytouženému sjezdu do Litvínonva.
Kousek před Klíny ale podezřele změkne zadní kolo. Ušlo tak, že se na něm dalo jet, ale příjemné to nebylo. Zastavím na odbočce do lesa a než stihnu vymontovat zadní kolo, už u mě stojí neutrální montážní vůz pořadatelů. Z něho vystupují dvě víly a nabízejí pomoc. Paráda! Půjčím si velkou pumpu, nafouknu kolo a vzhůru dolů do Litvínova. Ztráta způsobená defektem je deset minut.
Za Litvínovem odbočujeme směr Středohoří. Jedu ve dvojici, pravidelně střídáme, tempo rovnoměrné. Dojíždíme na poslední bufet, kde se naše dvojice rozpadne. Dál už se plácám sám. S obavami vyhlížím Lukov, poslední stojky. Bolí, ale celkem ho dávám. Napadá mě, že poslední pastorek (28z) je v takových stojkách k ničemu. V sedle se stejně moc jet nedá a ze sedla je takový pastorek na nic. Lepší je šestadvacítka nebo pětadvacítka. Druhou stojku v Lukově jedu na šestadvacítku a velký rozdíl nevidím.
Poslední kopec – Milešov – už jedu maximálně na šestadvacítku. Jde to, navíc si dojíždím trojici, kterou vidím před sebou. Na vrcholu jsme pohromadě. Vzniká skupina a začíná rychlíý sjezd. Míjíme ceduli „Cíl 20 km“. Chvílí tahám, už není proč se šetřit. Pak mě vystřídá nějaký němec a ten jede jak brus! Kouká pořád na hodinky, asi má nějaký cíl. Pořád jedem kolem 40 km/h. Občas nějaký horizont, ale dávám ho ve skupině a visím.
Do Teplic vjíždím na druhé pozici a blížíme se ke kruháku. Na něj najíždím na druhé pozicí, ale pří výjezdu mě skočí němci – tři nebo čtyři. Trošku mi odjedou a už je nedorazím. Jsem sám, ale kousek za mnou je zas někdo. Ten už mě nesmí dojet. Na „200 m“ začínám spurtovat a stahuji skupinu němců přede mnou, ale už je pozdě. Naštěstí byli z krátké. Konkurence z dlouhé zůstala za mnou o 1-2 s.
Maratonská série 2017 je zakončena.
Orange grupe 🙂 Občas mě napadne (hlavně v kopcích jako je Dlouhá Louka), že už je to naposled. No, ale řekněte, můžete si tohle nechat ujít?!