Závod nezávod. Možná to byl jen sen co se mi zdál, že to nebyla skutečnost. A nebo se promíchaly dva různé světy… 🙂
7.9.2013
Zvedám se ze země. Dobitý a zklamaný. Sice jsem zvládl všechny tři kola a z pěti závěrečných stojek jsem tři překonal se skupinou doufaje na slušné umístění, ale do cíle jsem přesto nedorazil.
Start byl klasika. Všude plno lidí, mladí dávali tušit energii a sebevědomí, na jiných byly znát s věkem přicházející zkušenosti. Já mohl budit zdání zkušeností, ty jsem ale neměl.
Lavina lidí se po startu dává do pohybu. Každý si hledá své místo a způsob „boje“. Po čase fasády padají a každý odhaluje co v něm skutečně je. Je překvapující a pro mě zarážející, že spousta lidi vzdává už v půli prvního kola. Co v půlce, už před ní! Polovina kola je na vrcholu dlouhého stoupání a oni to balí, aniž do něho najeli. Asi bych je neměl soudit, neznám příčiny.
Během celého závodu je tepovka v anaerobním pásmu. Tak tak, že visím. Najíždíme do závěrečného stoupání závěrečného okruhu. Zbytek pelotonu čítá sotva čtyři desítky lidí. Ostatní vzdali, měli těžký pád nebo je stáhli rozhodčí. Udržet se ve skupině mě stálo mnoho sil. Na rovinách jsem plápolal na ocase skupiny, v kopcích nestíhám a je mi na zvracení. Jedu nadoraz. Přes všechny útrapy a nesnáze jsem ve skupině a snažím se s ní dojed v limitu.
Po třech okruzích je nájezd do závěrečného stoupání. Je to takový „Pětihup“. Pět, za sebou poskládaných stojek, které prověří naši sílu a odhodlání.
S několika dalšími nastupujeme a jdeme do úniku. Jestliže kopce na okruhu byly těžké, tyhle závěrečné jsou přímo vražedné. Všechno je proti. Nerovný asfalt, prudký sklon a k tomu všemu se přidává ledový protivítr. Samozřejmě se kazí počasí.
Tři stojky jsem zvládl, ale poslední dvě jsou pro mě nedosažitelné. Přichází těžký pád. Jsem otřesen a úplně mimo. Sbírám se ze země a snažím se dát se dohromady. Lížu si rány a čekám na další skupinu, se kterou se opět pokusím vyjed na vrchol.
Přijede za pět měsíců v lednu a já mám ještě dva pokusy.