Díl druhý: Operace. Předchozí deníčkový záznam jsem poněkud přepracoval a doplnil fotografiemi
Operace
Vezu se vleže na posteli. Ne, nejsem v lehátkovém voze Českých drah, ale na nemocniční posteli a s „oblbováky“ v těle mířím na operační sál, kde se pokusí o servisní zásah do mého cyklistického těla. Hodilo by se napsat, že jsem modlil, aby byli „mechanici“ šikovní a dali si na mě záležet, ale je pravda, že jsem nemyslel na nic a jen koukal do ubíhajícího stropu a byl rád, že už jsem na řadě. Je pondělí a úraz se mi stal v sobotu.
Pravé rameno
Nejdříve mě měli operovat hned v sobotu večer, pak v neděli a nakonec to vyšlo na pondělí. Jsem rád, že to neuspěchali. A to píši bez jediné špetky ironie! Na sále jsem strávil přibližně pět hodin, a jak se vyjádřil doktor, připravil jsem si pro ně pěknou „pastičku“. I když jsem z odkládání operace nebyl nijak nadšený, nakonec jsem byl rád, že to dělali v normální den a doktor nekoukal na hodinky, aby už byl zpět doma a ještě si něco užil z víkendu. Člověk by se měl naučit přijímat věci tak, jak jsou a jak přicházejí. Ne, že bych se tím vždycky řídil, ale v tomto případě mi to myslím vyšlo.
Na sále jsem do stropu moc dlouho nekoukal. Na kanylu v ruce mi připojili uspávací elixír a já si už jen pamatuji, jak se mi rozostřuje zrak a pak už nic. Probudil jsem se až na pokoji a ještě byl tak trochu omámený. Stihl jsem ještě zavolat domů, že operaci mám za sebou a pak jsem zase upadl do spánku.
Později, když už jsem lépe vnímal, jsem mohl provést „autokontrolu“. Na pravé ruce mám stejnou sádrovou dlahu jako před operací. Na první pohled se nic nezměnilo. Z omylu mě vyvedl další pohled na pravé rameno, přes které byla velká náplast. Další den při převazu vidím, jak jsem posešívaný. Nitě ze mě trčí jak ze starého vandráckého kabátu. Později jsem je počítal: na rameni šest stehů, na lokti třináct.
Na zápěstí levé ruky mám ortézu. Na rozdíl od pravé ruky je ještě použitelná. S obtížemi, ale je. Zkouším s ní i psát. Moc mi to nejde, ale alespoň něco. A s přibývajícími řádky se psaní zlepšuje. Moc této své nové dovednosti ale nevyužiji. Po asi dvou dnech bádání co se zlomenou zápěstní kůstkou padl definitivní verdikt: vysoká sádra. Přijdu i o tu nemotornou levou ruku.
Pravý loket
A jak doktor rozhodl, tak i udělal. Obě ruce byly zasádrované a mě nezůstala žádná užitečná končetina. Nohy nepočítám, s nimi se nenajím. Nebyl jsem schopen nasadit si brýle, najíst se, poškrábat se, prostě nic. Na druhou stranu, mohl jsem chodit, otevírat si dveře, dálkovým ovladačem ovládat televizi. Pokud jsem se ale chtěl najíst, musel jsem počkat, až mi někdo jídlo dá do úst. Musím ale říci/napsat, že v nemocnici na mě byli hodní. Krmili mě ochotně a bez vzbuzování jakýchkoliv trapných pocitů.
Na tomto místě také musím poděkovat své ženě Jiřce, která každý den za mnou jezdila a pomáhala mi, dokud mě nepustili domů.
Domů jsem se dostal po devíti dnech. Už jsem se moc těšil. Co se týkalo mé soběstačnosti, nic zásadního se nezměnilo, ale doma je doma!
Zveřejněno 10.8.2010