Beskyd 2017

Je to v hlavě. Nohy jsou nutné, ale důležitá je hlava (viz Saint-Exupéry. Citadela).

Další repríza songu Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide. dozněla. Letos bylo nové aranžmá. Dirigent odmávl taktovkou start v Bílé, kterou se dříve projíždělo po sjezdu z Bumbálky.

Ubytování jsme měli zajištěné v Bílé, v internátu. Asi 50m od startu. Docela luxus mít centrum dění přímo pod nosem. Příjezd odpoledne v pátek. Tak akorát, abychom si s Kolíkáčem stihli projet úvodní postartovní stoupání na Bílý kříž.

Dlouhá a střední trasa startovaly dohromady. Trochu jsme na to nadávali, že to bude moc lidí a velká tlačenice po startu, ale mělo to i své výhody. Například víc lidí, kteří byli ochotní tahat špice.

Celý pátek i sobotní ráno se řešilo jestli bude pršet. Studovali se norové, aladin, čt2 atd. Mě je to ve finále stejně jedno. Beru rukávy a vestu. S tím se dá objet vše. Svého času na Králi i +6°C a dešť na Kvildě. Ne že by mi tenkrát bylo vedro, ale přežil jsem to.

Je odstartováno!

Sobotní ráno je příjemné. Vestu dávám do kapsy pro strýčka Příhodu. Jak jsem tušil, nepřišel, takže jsem ji vezl zbytečně. Rukávy jsem natáhl na ruce a nechal je tam celý den. Bylo to akorát.

Je odstartováno. Startovní branou na parkovišti projíždíme protisměrně, za ní následuje otočka o 180° a pak 2km klesání k nájezdu do prvního kopce. Všichni jedou co to jde. Silnice je široká a balík zabírá celou její šířku. Odbočka doprava a hned doleva na vlastní stoupání. Zde je úzké hrdlo a ozývá se skřípot brzd. Žádný smotek jsem neviděl.

Bílý kříž
Stoupání na Bílý kříž není těžké. Jede se rychle a většinou na velkou. Tyhle postartovní intenzity mi nejdou a asi se to už nezlepší 🙂 Postupně propadám až kdoví kam. Funím a přemýšlím, jak moc se mám gumovat. Konečně jsem zastavil couvání a hákuji nějakou skupinu. S ní dojedu na vrchol, kde je otočka a sjezd dolů. Dlouhý, úzký a šlapavý sjezd s mnoha mostky na kterých je zábradlí. Je vidět dost defektů. Jedeme nataženi v lajně, na špici to někdo slušně tahá. Chvíli. Bez potíží dojedeme na křižovatku  a točíme doleva směr Čadca.

Bratři v triku. Občas je zahlédnu na startu a pak až v cíli. A pokaždé je vidím rád.

Další kopec do obce Konečná. Hraniční přechod. Začíná sjezd, kde si bez potíží dojedu skupinu, která mi trochu poodjela, ale nic kritického. V kopci jsem visel celkem dobře. Ve sjezdu jedeme kolem 70km/h, dobrý sešup. Pod kopcem se utvoří velká skupina a následuje šlapavý sjezd. Odněkud zezadu přilítne neznámý eliťák, vlez na špic a následuje něco, co nechápu. Jede stále kolem 50km/h, další dvacet lidí mu visí v háku. Já jsem tak na šesté pozici za ním a dávám si pozor, abych nechytil díru. Tu bych už nezalepil.

V Turzovce točíma doprava a po hlavní směr Nižný Kelčov. Na rovině naše ‚lokomotiva‘ zpomalila na čtyřicítku a ve zvlněném terénu i na šestatřicet. V Nižném Kelčově opět otočka doprava začíná magnet, který končí Kelčovským sedlem. Tady už se rychlost pohybuje mezi třiceti a pětatřiceti. Odhaduji okamžik, kdy si vystoupit. Je jasné, že už to dlouho nevydržím.

Průjezd Bílou

Kelčovské sedlo
Myslím, že okamžik vystoupení jsem to odhal dobře. Zvolnil jsem a za chvíli přijíždím na křižovatku, kde nás usměvaví hasiči posílají doleva. Před námi se objevila stěna a asfalt se začíná měnit na rozbitý asfalt. O sklonu raději nemluvit. Později jsem zaslechl číslo sklonu 22% . Pár lidí zesedá a vede kola tak nešťastně, že už tak úzkou a rozbitou silnici udělají téměř neprůjezdnou. Křikem si vynucuji místo. Ze sedla lámu svoji dvacet osmičku a jsem rád, že ji mám. Vrchol sedla je jak ostří nože. Žádná vrcholová rovinka. Následuje hned prudký zlom a stejný kopce dolů. Je to šotolina  a kamení. Nic hezkého. Opatrný sjezd, než se dostaneme na hezký asfalt, který nás přivede zpět do Bíle, místa startu.

Tady už pokračujeme po staré, dobře známé trase Beskyda, tak jak se jezdila v minulých letech (co si já pamatuji). Následují známé úseky kolem přehrady, Smrček, Pustevny, Soláň, Kasarne a Bumbálka.

Průjezd Bílou. Profesor za mnou se cpe. Já dělám to samé 🙂

K přehradě najíždíme v početné skupině, ale tuším, že to nebude mít dlouhého trvání. Ten úsek nemám rád. Nahoru a dolů. Skupina mi ujíždí, za mnou zůstává pár lidí. S nimi si skupinu docvaknu až před Ostravicí, kde se odbočuje na Smrček.

Smrček
Skupina se rozpadá. Já jsem spíše vzadu, ale jede se mi dobře. Snažím se jet kadenčně, na Frooma 🙂 Bez výraznější bolesti a krize dojíždím nahoru osamoceně. Na nikoho nečekám, stejně to nemá cenu. Za chvíli začne další úsek nahoru/dolů kolem golfu a zahrádek.

Bohužel, u cedule „Zákaz vstupu na golfové hřiště“ zjišťuji, že mám defekt. Oprava zabere deset minut, během nichž kolem mě projede spousta lidí. Štve mě to jen trochu, jsem nějak apatický.

Po opravě v klidu dojedu do Trojanovic, kde začíná stoupání na Pustevny. Zvládnu předjet i pár lidí.

Pustevny
Na Pustevny vede nový asfalt. Moc příjemná změna. Jede se mnohem snáz a plynuleji. Mám svoje tempo a žádná krize. Jedu ještě s jedním a zvládáme tak trochu pokecat. Pustevny dávám za 34minut. Na bufetu doplním bidony, něco sním, něco vypiji a jedu dál.  Jedu napřed, abych roztočil nohy. Parťák si mě dojede pod kopcem.

Soláň
Tenhle kopec mě vždy trápil. Nasadím své tempo a jedu. Parťáka ztrácím a jedu sám. Předjíždí mě někdo, kdo jede dost silově a očividně mu to svědčí. Budu se muset nad svojí kadencí zamyslet.

Kupodivu Soláň zvládám v pohodě a stejně tak přibližovací úsek z Karlovic pod stoupání na Kasarne. V tech mých nohách je ještě pořád síla! Dost mě to překvapuje a začínám si říkat, že jsem měl na začátku moc velký strach a měl jsem se v tom prvním kopci víc zmáčknout. Ach ta moje hlava. Však mě od rána bolí.

Kasarne
Stoupání na Kasarne je těžké. Jedu ho silově přeji si abych byl co nejdřív nahoře. Na bufetu jen piji a hned pokračuji dál. Jsem zvědav, co Kasarne se mnou udělali. Přede mnou je už poslední kopce – Bumbálka – a já jsem rozhodnut, že ho pojedu naplno.

Při nájezdu na hlavní dojíždím osamoceného bojovníka. Říká mi, že se o něho pokouší křeče. Ale až k celnici jede na velkou, tak nevím, jestli nekecá.

Bumbálka
Držím velkou co to jde, vlastně až na začátek prudšího stoupání. Shodím malou, vzadu dám něco abych to utáhl a jedu co to jde. Nohy bolí, ale pořád táhnout. Dost dobrý pocit! Fakt jedu naplno. V závěrečných pasážích, kde to jde, dávám velkou. Úžasný! Sice se o mě pokouší křeče, ale vrchol je na dohled. Jdu do sjezdu.

Do toho začíná pršet a padají malé ostré kroupy, které bodají jako jehly. Trvá to jen chvíli. Když odbočuji z hlavní na silnici do Bíle už neprší a za chvíli jsou i suché silnice. Řetěz doprava a vzpomínám na Bodnara, který v nedávné etapě TdF svým tempem držel v šachu celý balík se sprinterskými týmy. Dojeli ho nějakých 200-300 metrů před cílem. Za mnou sice žádný balík už nejde, ale rád bych udržel tempo do cíle. Nechci se zlomit. Bolí to bolí, ale už jsem za cedulí „Bíla“ a vidím cílovou bránu. Opět otočka o 180° a poslední nástup. Cíl!

Při reportu z Mamuta jsem jen fňukal, jak mi to nejelo a jak se nemůžu zmáčknout. Dnes můžu fňukat, že jsem se nezmáčkl víc. Jelo se mi moc dobře. Nohy se rozjely, krize nebyly. Byl jsem schopen jet, ne jen přežívat. Jsem zpět!

Video z balíku