Teplice 11. 8. 2018
Chvíle před startem
Devátý ročník, jak pořadatelé rádi připomínají, nejtěžšího cyklomaratonu v ČR je za mnou. To, že je nejtěžší mě nijak nenadchlo. Jezdím ho, abych si dokázal, že to dokážu, ale že by se mi líbil, tak to ne. Samé nahoru a dolů. Udělat maraton těžký není umění, k tomu stačí kopce. Udělat ho těžký a hezký, to je umění. Nicméně, pořadatelům přesto patří dík, že maraton pořádají. Raději budu nadávat na těžký maraton, který se mi moc nelíbí, než sedět doma na zadku a nadávat, že není kam jet.
Do Teplic přijíždím tradičně v pátek odpoledne, vlakem. Dlouhotrvající vedra ve vlaku přebila klimatizace. Mám dojem, že až moc. Cestou do Prahy mi dvě hodiny foukal za krk studený vzduch, bylo to nepříjemné. V sobotu ráno jsem měl na startu rýmu.
Celé zázemí Krušnotonu se přestěhovalo k hotelu „U kozičky“. Parkoviště u Stínadel, kde bývalo tradiční centrum maratonu bylo zabráno nově postavenou halou. Tam už dojezd hned tak nebude. Provedl jsem registraci pro mě a pro Strejdu, se kterým jsem ubytován na hotelu. To je další změna. Zatím jsem vždy byl sám, letos mám společnost.
Ubytování i registrace proběhly bez problémů. Vyrážím do města koupit něco na sobotní a nedělní snídani. A taky něco pojíst. Musím být opatrný, vloni jsem si dal nějaké čínské nudle s masem a ráno před startem jsem nemohl odejít z pokoje. Podařilo se mi najít ve Fontáně pizzerii, kde jsem si místo pizzy dal těstoviny. Bylo to chutné a bez následků.
Večer dorazil Strejda a s ním jsem vyrazil na druhou večeři. On si dal těstoviny a pivo, já jen pivo. Taky bez následků.
Než jsme ulehli do našich pelechů, nachystali jsme stroje, které nás měly nést druhý den vstříc nevšedním zážitkům. Opět jsme museli startovní čísla přidělávat dopředu na řídítka. Připadal jsem si jako bajker. Je to nezvhledné a překáží to.
Sobota – závod
Vstáváme dvě hodiny před startem. Snídaně a u jídla debata co na sebe. Má byt chladno, kolem 25°C. Oproti 35°C to chladno je. Beru krátké-krátké, žádná vesta, žádné rukávy. Na ulici se mi zdá chladno a mám pochybnosti, jestli jsem to nepodcenil. Lední medvěd Strejda říká, že to bude dobrý. Víceméně měl pravdu. Přežili jsme. Zaráží mě, že se mi spustila rýma, z nosu mi teče jak z vodovodního kohoutku, celý den. Dávám to za vinu klimatizaci ve vlaku.
Před startem něco psychického dopingu: Kapr, Kolíkáč, Jirus, Dreamer, pár povzbuzujících slov a přání zdaru. Letos jdu na start s optimismem a se smělými plány (později uvidím, že byly hodně nereálné): rád bych se dostal pod 10 hod. Letos se mi podařilo systematizovat přípravu – objemy, kopce, časování a ladění. Ne že by to byly nějaký závratný čísla, ale mělo to řád a hlavu a patu. Proč to nevyšlo se jen můžu dohadovat.
Je odstartováno. Jsem trochu vzadu, ale moc mi to nevadí. První kopce při výjezdu z města pojedu na plno, abych nahoře někoho chytil. Další kopce už nebudu hrotit. On je to hezký plán, ale blbě se dodržuje. Vždy si chytím nějakou skupinku a plápolám na konci. Jakmile přijde nějaký bezejmenný trochu delší kopec, začínám odpadat a mám na výběr: buď jet krev (hned na prvních kilometrech) nebo si vystoupit a plácat se sám, než mě někdo dojede.
Na Fibich na samotku, ve sjezdu k Neznabohům jsem dojet skupinou. V kopci mě samozřejmě odjíždějí. Nejsem schopen nikoho hákovat. Kopce se mi nejedou dobře. A tak už to bude po celý den. Skupinu, která mě dojede uvisím na rovinách nebo zvlněném terénu. Přijde-li delší kopec odpadám. Nejede to. Jakmile přijdou intenzity, jsem v háji. Tuším, že to bude zase boj na samotku. Naštěstí mě zachraňují skupinky z kratších tras. Dotáhnou mě pod kopec a tam mě vysypou.
Popisovat jednotlivý stoupání nemá cenu, bylo to víceméně stejné, jak jsem uvedl výše. Jednoho pozitiva jsem si ale všiml. Silově i vytrvalostně jsem na tom byl dobře, líp než v předešlých letech. Musel jsem ale jet v nižších intenzitách. Jakmile jsem šel přes anaerobní práh za chvíli jsem skončil.
Pár dílčích postřehů
Cestu na Cínovec, po nerovném asfaltu a zvlněném terénu, absolvuji sám a na větru. Kupodivu to jde, síla v nohách je a při rozumném dávkování jedu bez problémů Míjejí mě skupinky ze střední, ale ani se nesnažím je hákovat. Je to čelo a ti co ho sjíždějí. Na Cínovci bufetím a pouštím se do sjezdu. Ochladilo se a začíná krápat. Sjíždí se dohromady skupina, ale dlouho se v ní nezdržím. Sjezdy jsou jediný terén, kde jsem konkurenceschopný – má nadváha a záliba v rychlosti mi k tomu dává dobrý základ. Nové Campagnolo Bullet taky jedou dobře, co víc si přát!? Dubí a odbočka pod další kopec. Nikoho neuvisím.
Odbočka z hlavní na stoupání z Hrobu. Přesně na začátku stoupání začíná slejvák, průtrž mračen. Je to stejné, jako když si vlezete oblečeni pod sprchu. Po silnici tečou potoky vody, už jsem promočený durchum durch. Před koncem kopce je konec deště. Stejně tak skončily pesimistické myšlenky, že to při první příležitosti zabalím.
Známá a neoblíbená cesta na Fláje. Nerovný asfalt natřásá řidítka. Ještě třetí den po závodě mě bolí zápěstí. Na Flájích letos bufet není, je přestěhovaný do Klínu. Vystoupám k hrázi, pak ještě jeden kopeček a kde se vzal tu se vzal… KOLÍKÁČ! Řve něco jako „…RICI…“, víc si nepamatuji. Předjíždí mě s asi 4-5členou skupinou. Zahulákám, pozdravím a mávám na rozloučenou. Ale co to!? Zdá se mi, že se vzdalují nějak pomalu a zdá se mi, že mé nohy nejsou zas tak unavené. Řetěz doprava, zadek ze sedla a krátký spurt. Nástup z umírající skupinky, se kterou jsem jel se podařil a visím v Kolíkáčově skupině. Je to jako sen, zase s Kolíkáčem na maratonu 
Mačkám se na horizontech a chytám každičký hák. Jedu na doraz, vím že za chvíli bude bufet, kde orazím. Krásná vzpomínka na Krále Šumavy, kde mě Kolíkáč tahal a zachraňoval. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Kdyby dnes už nic, tak pro tuhle chvíli před Klíny stálo se táhnout do Teplic a trpět těch 250km.
Cestou mě potkalo ještě pár Šlapek a zdravili i povzbuzovali, nebyl jsem schopen moc reagovat. Díky Vám, nezlobte se, že jsem byl taková mrtvola
Dlouhá Louka je dlouhá, závěr bolí, ale bez křečí a krizí. Prostě „jen“ jedu pomalu. Ani druhý objezd Flájí není tak hrozný, v minulosti to byly velké krize. Jedu stejně jako první průjezd, ale bez Kolíkáče.
Bufet je už vyrabovaný. Pití je dost, k jídlu už „jen“ ovoce a suchý chleba.
Ve sjezdu do Litvínova mě předjíždí skupina Němců. Jedou rychle a dravě, jsou mladí a silní. Ti by se mi hodili! Projeli kolem mě hodně rychle, nestihl jsem je hákovat. Teprve v Litvínově jsem si je po velkém úsilí docvakl. Stálo to za to. Sjezd z Litvínova je pohoda, pak na čelo nastoupí „Hans“ v dresu, který připomíná staré maskáče „jehličí“ a odvádí tam neskutečnou práci. Vítr, nevítr, stále kolem čtyřicítky. Jsem těm čtyřem bezohledně v háku, je mi úplně jedno, kdo zůstane na větru, hlavně abych to nebyl já. Libuji si, že jsem se v tom Litvínově zmáčkl a dojel je. Na horizontech trpím, ale visím. Na posledním bufetu „Hansovi“ skládám poklonu směsí němčiny a angličtiny. Fousatý obličej se tlemí od ucha k uchu
Mám strach z Lukova. Při nájezdu na něj kašlu na vše, shodím jeden pastorek a lámu to ze sedla. Jsem kyselej, ale jsem na vrcholu prvního schodu. Druhý schod to samé a je to! Nohy netvrdnou, jedou dál.
Milešov – poslední kopec, ale to letos neplatí. Chvíli po výjezdu z Milešova odbočujeme doprava. Po hnusných schodech nahoru. Nelíbí se mi to. Stejně jako celý nový dojezd do Teplic. Kopce mi už lezou krkem. V jednom z těch schodů mě předjíždí holka s klukem. Nemám sílu je hákovat. Jakmile ale přijde rovinatější terén, i třeba s větrem, mám je. Síla stále ještě je. Příjemné zjištění. Ve sjezdu jim ujedu.
Před Teplicemi mě dojíždí další Němci, tři. Bezva, nepojedu sám a možná bude i cílový spurt. Poctivě se zašívám, zdají se být silní. Jsme v Teplicích, na silnici značka 1 km do cíle. Neznám dojezd, nevím kde jsme. Objevují se plůtky a už poznávám cílovou rovinku. Němci se řadí vedle sebe, jakože „kameradenankunft“, cha cha cha. Do cíle se spurtuje. Nechci je zkušeně zaříznout ze zadní pozice, tak najíždím taky vedle nich a řvu „go, go, go“ snad to pochopí. Pochopili a vyrazili. Jen jeden mě dal, tak co celkem jde. Byli ze střední trasy, odhadem o dvacet let mladší. V cíli se tvářili spokojeně, poděkoval jsem jim za pomoc při dojezdu do Teplic.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vydýchal. Rozhlížím se po celém cílovém prostoru a hledám typické oranžové dresy. A nalézám. Jsem v cíli.
A třešnička na závěr: při vyhlašování vystupuji na stupně vítězů, na třetí místo. V týmech. Jakožto člen dobrého týmu jsem se dostal na podium, i když jsem tlustý a jezdím pomalu. Paráda!
