Po jednoroční absenci jsem se opět postavil na start Trutnovského maratónu. Moc se mi nechtělo, ale říkal jsem si, že s leností se musí bojovat.
Předpověď slibovala horko. Počítal jsem s tím a vzal velké bidony a dal si závazek, že na první bufet (55km) musím mít oba prázdné. Sice jsem to nesplnil, ale vypil jsem toho dost.
Ráno 15.6.2019 v Trutnově vše vypadalo na pohodu. Při rozjíždění se cítím dobře, nohy se lehce točí. Na startu se potkávám s Orange grupou i se Standou ze Záluží. Strejda, Tom z Mamuta, Standa a já. Ve čtyřech by to mohlo dobře odsejpat.
Start je v 10:00, podle mého dost pozdě. Už je teplo a slunce dost připejká. O hodinu dřív by to bylo lepší. Začátek jako vždy, všichni se hrnou a já mám tendenci se hrnout s nimi. Naštěstí je tu Strejda a ten se vyhecovat nenechá. Stále držíme rozumné tempo a hákujeme skupiny tak, jak nás předjíždí. Do Lubowky valíme přes čtyřicet a ani mi to nepřijde. Zatím se cítím dobře. Z Lubowky je novinka – kopec asi 4km dlouhý. Nijak to nehrotíme, jede se mi dobře. To bylo naposled. V dalších kopcích už ztrácím, i když nejsou nijak výrazné. Na první bufet přijíždím ze ztrátou na Strejdu. Ještě vyjíždíme společně, ale cítím, že něco není v pořádku. Piji dost, jím přiměřeně, ale po dvou (!) hodinách jsem bez energie. Netuším co se děje. První stoupání za Lubowkou je moje konečná. Ještě se jakžtakž motám po rovinách, jakmile se ale začne stoupat na Pomezní boudy, umírám. Rodí se ve mě rozhodnutí to vzdát a stočit to na krátkou. Na Pomezky je dlouhé stoupání, ale není těžké. Při správných převodech by to měla být pohoda. Jezdil jsem delší a těžší, ale tělo říká ne.
Zmučeně dojedu na bufet. Vidím Strejdu jak na mě čeká. Moc mě to mrzí, že čeká zbytečně, já končím. Představa jakéhokoliv dalšího kopce je nemyslitelná. A na Pražskou boudu už vůbec ne.
Na odbočce do Pece točím doleva a přiznávám si porážku. Jede se z kopce a to mi naštěstí jde. Ve stoupání na Hrádeček mě předjíždí čelo dlouhé. V tomhlé stoupání se utvrzuji, že jsem udělal dobře. Fakt mi to nejede. Stejně tak stoupání v Trutnově ke kruháči. Sice jedu, ale je to utrpení. Nohy nemůžou pořádně zabrat.
Jedu po trase až k cílové rovince. Před nájezdem do ní odbočím na chodník a cíli se vyhýbám. U mého jména ve výsledcích je DSQ, nepříjemný pohled.
Závěr
Neznám příčiny debaklu, jen se dohaduji. Napadají mě dvě: přepálený začátek a horko.
Začátek se jel možná ostřeji, ale ne tolik, aby mi došlo po necelých dvou hodinách. Navíc, v minulosti mi v takových případech stačilo si vystoupit a jet si svý. Srovnal bych se i ve stoupání na Pomezní boudy. I v dlouhých kopcích se mi dříve dařilo zažehnat krizi. Tentokrát ne.
S horkem jako s příčinou si nejsem jistý. Na Krušnotonu mi teploměr ukazoval 40°C a byl jsem v pohodě. Tady to bylo míň a zkapal jsem. Možná jsem nebyl ještě přivyklý a nebo je příčinou dres. Je to várka do Sweepu a myslím, že materiál je něco jako lycra. Je sice elastický, ale neprodyšný. I když jsem jel s rozepnutým dresem, moc nevětral. Uvědomil jsem si to, když jsem si ho u auta sundal. Jako bych ze sebe stáhl pláštěnku. Na tom tropickém Krušnotonu jsem jel ve starém, roztrhaném dresu, který je podstatně vzdušnější.
Nejhorší je, že mi to vzalo chuť do dalších maratonů. Ještě, že jsem si ji spravil druhý den na Moravském poháru v Králíkách.