Do Rampušáka zbývají čtyři týdny. Ještě je čas něco udělat. Ale co?Po Mamutovi jsem si sliboval, že se pořádně opřu do tréninku. Moc mi to zatím nevychází. V práci u maturit až do odpoledně, o víkendu počasí nebo volby brání plnit předsevzetí.
Konečně včera (25.5.) jsem naplnil část závazku – pokračovat v dlouhých trénincích zaměřených na vytrvalost. Naplánoval jsem si švih dlouhý sto padesát kilometrů a vydal se na něj. Byl jsem nejistý, jak to půjde. Krátké projetí v týdnu mi vytvořilo chmury na čele totální „tupostí“ mých nohou. Ať jsem dělal co jsem dělal, nechtělo se jim tahat a do šlapání jsem se musel nutit.
Ovšem neděle, to byla jiná. Začal jsem trochu opatrně a nejdříve nohy roztočil aby se pěkně rozjely. Pak už to byla jedna krásná synfonie. Stále na velkou, po dvou hodinách průměr přes dvacet devět (nesmějte se, pro mě je to fantastické číslo) a nohy ještě stále mohly. Samozřejmě únava se začala postupně projevovat, ale byla to stále jízda v tempu.
Asi třicet kilometrů před koncem jsem už svěsil nohy, abych se „nezrakvil“ úplně a dojížděl volněji.
Na mých slastných pocitech se určitě podepsal nenáročný profil. Na stopadesáti kilometrech jsem nastoupal necelých devět set metrů. Pozitivní určitě byl i vítr, který v otevřených prostorách Hané nefoukal vyloženě proti. Většinou se tak nějak divně kroutil, že foukal z boku nebo šikmo proti. A nebo že bych měl tolik síly, že už ani protivítr mě nezastaví? 🙂 To by byla hezká představa.
Nedělní švih mě nadchl, výkonnost jde nahoru, i když na závodech se to bohužel neprojeví. Na otázku „Proč?“ nejlépe odpoví pohled na váhu. 🙁